na Blog.cz

Jsem zombie - jinak si tohle všechno vysvětlit nedokážu. Ačkoli znovu sedím před školní tabulí a zažívám obyčejný pondělní den, něco je rozhodně špatně. Přemýšlela jsem nad tím celý minulý týden a o tom samém přemýšlím i dnes. Jsem si naprosto jistá, že jsem tehdy v noci umřela. Přísahám. Někdo mě zavraždil a já bez sebemenšího odporu přijala konec této životní etapy jako začátek pro tu další. Ale teď sedím na svém obvyklém místě, hledím jako kakabus, ačkoliv vůbec netuším, co to slovo znamená, a snažím se rozluštit největší záhadu svého dosavadního života.

Tolik tajemství, která čekají na svá objevení. Tolik záhad, jež mnoho z nás touží pochopit. Existence věcí, které nemohou být s nynější lidskou logikou pochopeny. Duchové? Démoni? Energie z vesmíru? Žijeme ve světě, jehož pravá podstata nemůže být nikdy rozluštěna. I když lidstvo tápe po odpovědích, jako celek nikdy neuspěje. Protože pravda může být skryta. I ta nejobyčejnější věc může představovat něco neuvěřitelného. A nejbláznivější příběhy mohou být založeny na skutečné události.

Tahle legrácka měla být vylepšenou verzí příběhu Keep On. Teď můžete akorát porovnat, jak by mohl příběh vypadat, kdybych ho psala později... Jesli to někdy dokončím zatím nevím, takže se akorát budete muset smířit se třemi kapitolami. Když se i vyjádříte, nebudu vám to mít za zlé... ;)

Slova vycházela z mých úst, ale nebyla jsem to já, která řídila jejich průchod. Byla to ona; ta cizí bytost z jiného světa…

Jako z rádia na konci chodby ke mně doléhal hlas mých rodičů. A signál byl stále více a více rozladěný. Právě jedeme do našeho nového domova. Z rušného velkoměsta do malého městečka. Je to tátův životní sen. Vždycky bydlel ve městě a záviděl mámě, že je z malé vesničky, kde to i teď stále vypadá stejně. Rádi se o tom spolu dohadovali a přitom škrtili každou korunu, abychom jednou mohli bydlet v rodinném domě s velkou zahradou a garáží. A po pěti letech se jim jejich sen splnil. Ale pouze jim. Protože nedočkavě hledí vpřed zatímco já zůstávám. Možná, kdyby to věděli, tak okamžitě zabrzdí a vrátí se pro mě. Jenže mé tělo sedí na zadní sedačce naší Škodovky a má duše se zatím nepozorovaně vytrácí. Jako bych zůstávala společně s naším starým životem, zahalená v hustém smogu a dopravě, a společně se vzpomínkami, s tím vším, co právě opouštějí.